Tak. IN FLAMES mají novou desku a radikálním soudcům znovu přinášejí dostatek podkladů pro nejrůznější báchorky na téma „Zrada“, „Zaprodanost“ nebo snad dokonce „Pád na dno“. Já tady však nehodlám zaslepeně kázat a donekonečna vytýkat partičce okolo střapatého předáka Anderse Fridéna onen tolik diskutovaný odchod od gothenburského vzorce a následný příklon k mnohem líbivější a o poznání „lukrativnější“ produkci. Osobně jim tuto stylovou proměnu nemám vůbec za zlé, ač skalní příznivec „The Jester Race“ a „Whoracle“, nové směrování sympatických Švédů uznávám a stoprocentně respektuji. Za všechno ostatně mluví i hudba samotná, jež si i přes žánrový veletoč dokázala zachovat slušnou úroveň. Ba co víc, rád přiznám, že jsem v „post-Claymanovské“ éře kapely našel jisté zalíbení, zejména pak hitparádové skladbičky typu „Evil In A Closet“ nebo „Crawl Through Knives“ točím velmi často a velmi rád.

Jen blázen by očekával, že IN FLAMES tento úspěšný „money-making“ recept (v žádném případě to nemyslím pejorativně) odloží někam do starého železa. Vždyť už sama úvodní klipovka/singlovka „The Mirror´s Truth“ mluví jasnou řečí a do světa hodně hlasitě vytrubuje, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Přesto si myslím, že v přestrojení za singl by mnohem lépe obstála „Sleepless Again“, rovněž velmi návyková skladba obsahující navíc zřetelné flashbacky na zlaté tvůrčí období göteborské ikony. Ze změti přívětivých melodií a gradujících „soft“ refrénků se totiž náhle vynoří Strömbladova kytara a jasně poukáže na minulost ve jménu whoraclovské klasiky „Episode 666“. Ovšem dlužno dodat, že už zdaleka ne tak energicky, spíše jen aby decentně připomenula, kdo že kdysi byli ti výrazní riffmistři, ti proslulí konstruktéři gothenburských dějin. Bohužel, produkce novinky je plochá a bezkonfliktní, jestliže na „Come Clarity“ kytary občas kousaly v rytmu thrash/death metalového kvapíku, na „A Sense Of Purpose“ se v lepších případech hlásí o slovo jen velmi nesměle, v těch horších pak vyloženě skomírají někde daleko na pozadí. Nevyvážený mix ještě podtrhuje nezvykle vytažená souprava Daniela Svenssona, který navíc znovu vsadil na otřepané a jednoznačně údržbářské rytmy.

Z hlediska kvalitativního si dovolím tracklist nových IN FLAMES rozfázovat na tři stejně dlouhé periody. První čtveřice skladeb je na tom zdaleka nejhůře a to i přesto, že ve svém středu ukrývá i ono zmiňované a pro mě celkem sympatické cukrátko „Sleepless Again“. Na druhou stranu jsme ale nuceni čelit překvapivě neutrálnímu singlu, vycpávkové „Alias“ a vyloženě kýčovité „Disconnected“ - mimochodem jasně nejslabší položce celé dvanáctihlavé kolekce. Na úvod „A Sense Of Purpose“ se tedy ocitáme v podezřele levném pouťovém stánku, trpělivě vyslechneme flašinetové melodie a se sebezapřením spolkneme pořádný chuchvalec cukrové vaty. Řeknu vám, nic pro mě (4,5/10). Od páté skladby, důrazněji podané „I´m The Highway“, se však karta začíná obracet, IN FLAMES znenadání vstávají z mrtvých a předkládají o poznání čerstvější materiál. Pravda, nakažlivých refrénů i líbivých kytar si i tady užijeme dost a dost, nicméně tentokrát již v mezích dobrého vkusu a navíc ve spojení s drsnějšími předěly, potažmo pak přímými odkazy na staré gothenburské časy. Největším šokem je bez debat „The Chosen Pessimist“, více než osm minut dlouhá, komorněji pojatá skladba disponující působivou závěrečnou gradací. Zde boduje i Anders Fridén, zatímco v jiných skladbách jeho pokusy o čistý vokál pravidelně přerůstají ve tklivé štkaní a nejrůznější plačtivé deklamace, „Vyvolený pesimista“ mu sedl až překvapivě dobře (zejména pak jeho úplný závěr). Inu, druhá část desky nesoucí se ve znamení trojice přitvrzených hitovek a jedné polobalady je tou nejlepší pozvánkou k poslechu celého „A Sense Of Purpose“ (8/10). Úroveň posledního kvarteta se nachází někde uprostřed, nicméně body navrch musím přidělit za závěrečnou „March To The Shore“, jejíž refrén mi rezonuje v hlavě bez přestávky snad už celý týden. A přitom je to tak jednoduché, jen „Falling ideals, broken seals…“. Já prostě nemohu jinak (7/10).

Tak. IN FLAMES mají novou desku a o nějakém „pádu na dno“ nemůže být řeči ani tentokrát. Dokonce si dovolím prohlásit, že nebýt rozvařeného úvodu, mohli jsme mít co dočinění s nejlepším albem „post-Claymanovské“ tvůrčí kapitoly. Na „A Sense Of Purpose“ švédská pětka znovu jasně demonstruje svůj cit složit sice jednoduché, leč ohromně chytlavé a fungující skladby, jejichž trvanlivost není ani zdaleka limitována jen několika letmými poslechy. Ano, mučte mě rýžovým nákypem, humpoleckou desítkou, místo plyšových papučí mi zlomyslně přichystejte rezavé palečnice. I po těchto nelichotivých procedurách vám řeknu jediné – tahle pop music se mi líbí.